Zámek Milotice a přírodní zajímavosti v okolí

Krásný barokní zámek Milotice najdou návštěvníci v jihovýchodní části Moravy v regionu bohatých folklorních tradic a dobrého vína, v obci Milotice asi 8 km od Kyjova a přibližně 60 km od Brna.

Původně vodní tvrz byla později přestavěná na renesanční opevněný zámek. Zámek byl značně poškozen za tureckého a tatarského vpádu roku 1663. Po požáru v r. 1705 byl zásadně barokně přestavěn a byl zde zřízen park ve francouzském stylu. Státní zámek Milotice je jedinečným dochovaným komplexem barokních staveb a zahradní architektury. Prohlídka zámku nabízí pohled do životního stylu a zvyklostí posledních majitelů rodu Seilern-Aspang.

Barokní stavba zámku v Miloticích vznikla v místě původní středověké tvrze uváděné již ve 14. století. Vznikla ve druhé polovině 17. století, ale její konečná podoba pochází z první poloviny 18. věku, kdy se zde jako stavebník uplatnil Karel Antonín Sérenyi, představitel rodu vlastnícího Milotice od poloviny 17. do poloviny 19. století.

Vlastníci Milotic obývali nejprve vodní tvrz, jejímž pozůstatkem je zbytek vodního příkopu kolem zámku. Až do konce 18. století stála jako připomínka této tvrze věž. Poté, co tvrz přestala vyhovovat náročnějším požadavkům na bytovou kulturu, byla na konci 16. století, někdy mezi lety 1586 - 1596, přebudována na renesanční jednopatrový zámek.

Nelze s jistotou určit, kdo byl architektem přestavby. Výzdobou provedli jak moravští, tak vídenští umělci, štukovou výzdobu realizoval Michael Fontana, sochy na atice průčelí a na hlavním schodišti Jan Kristián Pröbstl, freskovou, výzdobu hlavního sálu František Řehoř Ignác Ecstein.

Současná podoba zámku je výsledkem stavebních úprav prováděných v první polovině 18. století. V letech 1702 až 1746 byl majitelem milotického zámku Karel Antonín Serényi, který přistoupil k jeho přestavbě, aby získal reprezentativní sídlo. Úpravy probíhaly ve dvou fázích, v letech 1719 - 1725 a 1738 - 1743, a nezměnily původní čtyřkřídlou dispozici zámku.

V zámku byla rovněž instalována knihovna, která má v deseti dobových skříních tisky ze 17. a 18. století. Další skříně zhotovil v r. 1922 strážnický truhlář Dant. V r. 1951 byla k dosavadní knihovně přirazena magnisovská knihovna ze Strážnice.

Posledními soukromými držiteli milotického zámku byl rod Seilernů, jemuž byl majetek konfiskován na základě Benešových dekretů. Veřejnosti byl zámek zpřístupněn již roku 1948. Přibližně od poloviny 60. let 20. století probíhaly úpravy interiérů zámku; v roce 1974 byla nová instalace hotova a návštěvníkům byla nabídnuta stylizovaná prohlídková trasa, akcentující barokní epochu, která byla ze společenského hlediska pro Milotice nejvýznamnější.

Přebudování milotického zámku do podoby reprezentativního sídla doprovázely také plány na úpravu jeho bezprostředního okolí. Projekt okrasné zahrady ve francouzském stylu zahradního architekta Antonína Zinnera začal být realizován roku 1719. Nově založené okrasné zahradě ve francouzském stylu byla vymezena plocha přibližně 4,5 ha.

V současné době je zde prodejní galerie vín. Koncerty a další akce, které se na zámku pravidelně pořádají, jsou součástí společenského života obce. K zámku se váže pověst o milotické černé hraběnce.

Za zámkem v Miloticích se nachází přírodní rezervace Písečný rybník. Rezervaci tvoří mozaikovitě členěná soustava rybníka s několika ostrůvky, přilehlými mokřady, slatinnými loukami a okolními lesními porosty. V takto pestrém území se vyskytuje celá řada vzácných, zvláště chráněných a ohrožených druhů rostlin a živočichů. Rezervace je velmi hodnotným územím jak po stránce botanické, zoologické, krajinářské i estetické. Geologický podklad rybníka tvoří jemné písky a vápnité jíly. Klimaticky náleží do teplé oblasti. Pro své nesporné bohatství byla lokalita vyhlášena jako rezervace již v roce 1956. Současná rozloha území je 35,45 ha, z toho cca 20 ha tvoří vodní plocha.

Přírodní rezervace Písečný rybník má velký ornitologický význam, vyskytuje se zde přes 100 druhů ptáků: např. potápka malá, potápka roháč, pochop rákosní, chřástal vodní, rákosník velký. K rybníku zalétává lovit krahujec obecný, výjimečně sokol stěhovavý. Z obojživelníků se zde vyskytují: skokan zelený, rosnička zelená v období rozmnožování i skokan štíhlý a skokan ostronosý. Z hmyzu je nápadný výskyt vážek a šídel.

Rezervace je z větší části obklopena lesem. Najdeme zde typické dřeviny jako vrbu, olši, topol, dub, jasan, břízu či lípu. Vyskytují se zde však i druhy nepůvodní nebo nevhodné - akát, smrk, modřín. Rezervace představuje ojedinělou lokalitu s květenou stojatých vod a slatinných luk. Na hladině rybníka bylo donedávna naleziště plavínu štítnatého, zatím hojný je leknín bílý, stulík žlutý, bublinatka jižní. Na posledním zbytku slatinné loučky za rybníkem roste vzácná ostřice Davallova.

Dva kilometry od Milotic na úbočí kopce Náklo (265 m) můžete navštívit chráněnou krajinnou oblast Horky. Území se rozkládá na svazích různého sklonu. Jedná se o jeden z posledních zbytků stepí na jižní Moravě. V takto zajímavém území se vyskytuje celá řada vzácných, ohrožených a chráněných druhů rostlin a živočichů. Současná rozloha území je 15,5 ha. Cílem ochrany je záchrana jedinečného stepního biotopu s řadou vzácných a ohrožených druhů rostlin a živočichů.

Na Horkách najdeme velmi cenné porosty hlaváčku jarního, hadince červeného a kavylu tenkolistého. Největší porost hlaváčku jarního se nachází v jihozápadním svahu rezervace, jedná se současně o nejpočetnější populaci této rostliny u nás. Roste zde i zvonek sibiřský, pampeliška pozdní, kozinec dánský, hadinec červený, vstavač kukačka, starček celolistý, růže galská, oman oko Kristovo, kozinec vičencovitý a protože jsou v podloží písky, i vzácné pískomilné druhy jako pryskyřník ilyrský a divizna brunátná (fialová).

V okolí Milotic se dokonce vyskytuje největší evropský pavouk - slíďák tatarský. Jeho nejčastější výskyt je sice ve východní Evropě, především ve stepích Ruska a Maďarska, ale zřejmě díky změnám klimatu se „česká tarantule“ vzácně objevuje také u nás, hlavně na Hodonínsku a Uherskohradišťsku.

Délka těla je u samic 2,5-3,5 cm (hlavohruď 1,3-1,6 cm), samci jsou o něco menší. I když velikost tohoto druhu budí značný respekt, ke kousnutí dochází velice zřídka a to i v  případě ohrožení vlastního teritoria nebo mláďat. K účinné obraně využívá spíše zastrašování v podobě výstražného postoje. Pokud se pavouk cítí ohrožen, postaví se na zadní pár končetin,  směrem k narušiteli rozevře kusadla a ukazuje výrazné kontrastní zbarvení, které se nachází ze spodní strany těla a končetin včetně do červena zbarvených kusadel. Pokud selže i tato taktika, pavouk se uchýlí k útoku klepítky. Jed a jeho účinek můžeme srovnat s bodnutím vosy.